Se svým dílem musím být spokojená já i klient říká v exkluzivním rozhovoru Jana Hradecká

Jak jste se k designu dostala? 
Vyrůstala jsem v Egyptě a střet s jinou kulturou byl pro mě zásadní. Najednou vidíte, že lidé nebydlí stejným způsobem jako kdysi u nás, kdy jsem přišla ke kamarádkám a obývák vypadal vždy stejně .. Byly tři druhy nábytkových stěn, tři druhy sedaček. A najednou žijete v něčem, kde je to jinak... Rodiče předtím ještě dva roky pobývali v Indii, takže u nás to vždy byla taková fúze různých vlivů. A to mě vždy zajímalo a bavilo.
Já jsem vystudovala „zdrávku“. Jako dětská sestra jsem velmi záhy přišla na to, že prostředí formuje, může léčit i svou praktickou krásou. Jak nemocniční prostředí lidi negativně ovlivňuje. U dětí to chápeme trochu lépe, u dospělých se na to nedbá. Nejvíce depresivní je ztráta soukromí a vizuální nuda. Každopádně žádné hygge, fengšuej a cokoliv co pomáhá pro zlepšení psychiky, tedy i zdravotního stavu.
Po revoluci jsem odjela do Anglie, kde byly zase jiné interiéry a pak do Austrálie.
Měla jsem štěstí, obchodní přátelé mé maminky žili v „nóbl“ čtvrti, kde bylo normální mít svého interiérového designera To mi přišlo zajímavé, v navštívených interiérech byla odborná ruka jasně znát, bydlení bylo velmi praktické a nádherné, skvěle se v těch domech žilo . Díky přátelům jsem měla možnost dívat se pod ruce interiérovým profesionálům a vzdělávat se u nich.
Po návratu z cest jsme se několikrát stěhovali, takže jsem měla možnost neustále zařizovat různé typy interiérů, vybírala jsem materiály a jejich možnosti, četla odborné knihy i listovala desítkami časopisů o bydlení, vyptávala se odborníků, získala spousty kontaktů, začala chodit do školy designu, kde jsem se naučila proporci, kresbu i sochařinu, práci s keramikou, potvrdila jsem si nutnost konceptu. Po krátké zkušenosti s Design školou, které vděčím za báječné kamarádky, jsem se ujistila o nutnosti založit školu vlastní, postavenou na skutečných profesionálech, kde teorie je vždy podpořenou praxí.
Odborníci, většinou již přátelé, ke kterým jsem chodila pro rady, byli první, které jsem oslovila. Resp. první byly zkušené designerky a kamarádky, Autoři zajímavých knih a odborných článků jako druzí. To jsou dnes naši lektoři, někteří se mnou spolupracují už dvanáct let. Školu tvoří ale hlavně studenti. Jejich požadavky jsou pro mě nosné a zpětné vazby generují potřebu dalších lektorů. My lektoři se tak díky našim studentům neustále vzděláváme. Neustále rozšiřujeme, posouváme a cizelujeme výuku.

Když jste si zařizovala svůj vlastní dům, bylo to podle vašeho vlastního cítění, nebo jste v té době obdivovala nějaký styl nebo konkrétní design, který tehdy „letěl“?
Určitě ne. Pro mě je důležitý koncept. Nějaké téma. A moje oblíbené téma je Anglie a vizuál dvacátých let minulého století. Kvalita materiálu, tvarosloví. S tehdejším manželem jsme se dali dohromady v Anglii, takže takto konceptuálně byl náš dům, co jsme stavěli, navržen. Samozřejmě mám i oblíbené designery, takže nakonec máme dům stejně lehce eklektický :D .(eklektismus- míchání stylů )

S tím, jak se styly postupně vyvíjejí, změnil se na ně nějak Váš pohled? Líbí se Vám dnes nějaký jiný styl více?
Já jsem ráda, že si mohu vyzkoušet vlastně všechno. I škola je takovou vzorkovnicí různých stylů. Každá budova a její okolí má nějaký styl, charakter. Je pro mne důležité zachovat genius loci, architekturu prostoru. Zajímá mne, proč si klient vybral danou lokalitu, co od svého interiéru požaduje, co v něm chce dělat, jakou atmosféru očekává. Umím se klientů správně ptát a díky tomu se naladit na takový styl, který klientovi bude vyhovovat, podpoří jeho individualitu a bude respektovat styl budovy. Každopádně vždy preferuji
1) přírodní materiály – dřevo, len, hedvábí, vlnu
2) recyklaci – pokud je ušlechtilý materiál a oku lahodící tvar
3) kvalitu
4) design
5) vtip a nadsázku

Stane se, že klient přijde s určitou představou, a vy mu ji vymluvíte? Dáváte jim svá doporučení a dají na ně? 
To rozhodně. Musíte opatrně, protože v okamžiku, kdy dostanete projekt, začnete s ním žít, přemýšlet o něm a potom na základě všech informací, zkušeností a znalostí vytvoříte návrh a předvedete jej klientovi. Ten měl svoji laickou představu a teď dostane tu vaši. Představu, se kterou už je designer ztotožněný, ale klient se s ní setkává poprvé. Proto mu nechávám čas, aby se rozmyslel a snažím se vysvětlit a zdůvodnit všechny změny. Pokud má moje představa koncept, hlavní myšlenku a logické návaznosti, osvícený klient s ním problém nemá. Jsou to většinou jen drobnosti, které se mění. Stalo se mnohokrát, že mi klient řekne „ještě že jste nás přesvědčila, protože toto je opravdu lepší,“. A to je pro mě odměna.

Který ze stylů je ve světě aktuálně nejoblíbenější?
Já si myslím, že trendem je trvalá udržitelnost. Recyklace, přírodní materiály, minimalismus, šetrnost k přírodě, snaha zbytečně neplýtvat zdroji. Rozmyslet si, co opravdu potřebuji a co je nadbytečné. Co si pořizuji třeba jen kvůli reklamě, ale ve skutečnosti je to zbytné. Návrat k přírodním materiálům, k historii a míchání stylů. Já usuzuji podle vývoje, který se ukazuje na světových veletrzích a podle toho, co lidi baví. Velkou inspirací jsou mi mladí lidé, jejich trendem je minimalismus. Vše v interieru je maximálně účelné, nemají potřebu hromadit, jsou kosmopolitní, zcestovalí, rozeznají kvalitu, pořizují si věci trvalé hodnoty. A platí to i celosvětově. Vidím to i u svých dcer, to je generace, kterou sleduji. Od dvaceti do třiceti. „Letí“ materiály šetrné k přírodě, neupravené dřevo, ošetřené jen voskem nebo olejem.

Experimentují lidé v zahraničí více než u nás?
Jsou otevřenější, bydlení si zařizují podle sebe, nebojí se být originální. Třeba v zahraničí se používají sytější barvy pro výmalbu, více se kombinuje staré s novým. Když si vezmete anglické interiéry, jsou útulné a nebojí se barev. Vztah k historii je v Anglii silnější, nebyl násilně přerušen tak, jako během komunismu u nás.

Existuje historicky nějaký styl, který se vůbec neuchytil? Který jak rychle začal, tak rychle skončil?
Osmdesátky, to bylo celosvětově divné období. I v módě, v líčení… Je ale pravda, že mladí se k 80. letům stejně vrací. Historie se neustále opakuje a inspirace je nekonečná. Historicky můžete vysledovat inspiraci Egyptem, antikou i v dalších slozích i stylech, neustále se čerpá z historie.

Je něco, co by v každé domácnosti, bytě nemělo z hlediska designu chybět?
Podle mne nesmí chybět Stůl. Vnímám ho jako místo setkávání, rodinný kruh. Bez jídla nemůžete žít, a když se lidé u jídla setkávají, je to moc fajn. U stolu můžete psát, učit se, děti dělat úkoly. Pořádný stůl je podle mě základ interiéru. Bez něj se těžko obejdete.

V čem dělají lidé při zařizování bytu největší chybu?
V tom, že se nezamyslí nad tím, co vlastně od jednotlivých místností očekávají. Bez čeho se neobejdou. Často se zaměří v první řadě na vizuál, dekorace.
Interiér však musí být hlavně funkční. Zda je skříň v přírodním odstínu, či je dřevo lakované, nemá na funkci zásadní vliv, je to jakési povýšení, třešinka na dortu.
Většina laiků má zásadně špatně dispozice, nedokáží využít potenciál prostoru. Po mém zásahu jsou překvapeni, jak moc se prostor zvětšil, zútulnil a paradoxně je v něm i více úložného prostoru.
Pro odborníka je zásadní znát orientaci prostoru vůči světovým stranám tj, která místnost potřebuje rozsvítit barvou, která ochladit, která naopak zateplit. Kde je silnice, kde zahrada, vnitroblok, klidnější strana, vhodná pro ložnici. Nekombinovat ložnici s dalším účelem. Např. pracovna v ložnici je nevhodná. Je jasné, že když vidíte na práci, kterou nemáte dokončenou, špatně se spí, pracovní energie v ložnici zůstává.
Zjednodušeně řečeno, nejdříve přemýšlet o sobě, o svých nárocích, o tom, co je pro mě důležité, a nezabývat se tím, co je právě „trendy“. Protože to je „trendy“ jen určitou dobu. Vybrat si stůl ne podle toho, co právě „frčí“, ale podle toho, aby se tam vešli všichni, koho chcete ke stolu zvát.
Když potřebuji jej mít rozkládací, musím mít i prostor, kam jej rozložit, aniž by se musel přesouvat další nábytek.
Setkala jsem se mnohokrát s tím, že klienti si koupili obrovskou sedačku, a nakonec na ní nesedí, protože nedokážou návštěvu dostat od stolu. Správnými otázkami dojdu k informaci, že je to jídlo, co je pro ně důležité a co sdílejí se svými milými. Tedy je to veliký stůl s pohodlnými jídelními křesílky, nikoliv „óbr“ sedačka, co je pro ně důležitější.
Zajímá mne, zda ještě někdo bude v prostoru pravidelně přespávat. Babička? Tak potom by měla mít svou postel, a ne jenom rozkládací, která je komplikovaná a nedělá jí dobře na záda. Budou u dětí přespávat kamarádi? Tedy dětskému pokoji dáme větší prostor. Dětské pokoje jsou velmi náročné. Mají více funkcí, tedy by měly být také funkčně rozzónování. Také si myslím, že by se měl dávat velký prostor tomu být pohromadě jak rodina. Ne se uzavírat do vlastních pokojů.

Když klientům navrhujete interiér, vzpomenete si na něco mimořádného, čím chtěli interiér ozvláštnit a s čím jste se ještě nesetkala? 
To mimořádné vymyslím vždy já. Ale setkala jsem se s tím, že chtěli něco, co jsem nemohla akceptovat a rozešla jsem se s nimi.
Když například měli chladnou černou čedičovou dlažbu a chtěli vytvořit světlý, vzdušný a teplý skandinávský interiér. Řekla jsem jim, že podlahu je třeba vyměnit za dřevěnou, teplou, měkkou, útulnou. Oni odmítali veškeré argumenty a já jsem věděla, že budu muset dělat všechno pro to, abych podlahu potlačila opticky a oni nakonec stejně nebudou spokojeni. Nemohu odevzdat něco, co stejně nakonec nebude splňovat jejich představy a nároky. Občas samozřejmě nějaký kompromis také udělám, všechny logické principy však musí být zachovány.
Také jsem měla klienty, kde má původní představa o estetice prostoru byla jiná od té jejich, ale postupně jsme se vzájemně formovali. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Ale pořád to byla cesta vpřed. Musím být se svým dílem spokojená já i klient.
A víte, v čem ještě lidé dělají chybu? Dávají dětem do pokojíčku vysloužilý nábytek. Prý jim to bude stačit. Děti jsou přece naše budoucnost a já jim nebudu dávat něco, co já sama už nechci. Na druhou stranu kupovat dětem předražené věci, které nejsou variabilní, jsou vyhozené peníze. Ale rozhodně nebudu dětem dávat zbytky.

Je drahé zboží vždy kvalitní? Platí přímá úměra, že čím dražší nábytek je, tak tím je kvalitnější?
To je složité. Vždy záleží, co od produktu očekáváte. Účel. Já se vždy koukám na zpracování, zajímají mne detaily.
Nemám problém si koupit levný produkt z IKEA. Musí však být hlavně funkční a pěkný. I když ne vždy je IKEA levnější. Vy vidíte cenu smontovaného nábytku na prodejně. Jenže k tomu je třeba započítat čas, který věnujete vlastnímu nákupu zboží, dovozu a montáži. Nakonec se ukáže že je cena téměř stejná, jako nábytek na míru.
Myslím si ale, že skutečná kvalita, precizní zpracování, ušlechtilý materiál, to levné být nemůže. Opravdovou kvalitu levně nepořídíte.

Na pokračování rozhovoru s Janou Hradeckou se můžete těšit v dalším díle.

Foto: Interier studio Intermezzo