Divadlo je můj druhý domov

Co si vybavíte jako první, když se řekne DIVADLO? 
Když zavřu oči, cítím jeho vůni. Hlavou mi létají vzpomínky na mé odehrané postavy a mám chuť se rozeběhnout, zahrát si cokoliv nebo si jen tak sednout na jeviště a dívat se do prázdného sálu a těšit se z toho, co jsem tu zažila a co mě ještě čeká. Divadlo je láska, závislost, lék. Pro něj se člověk nerozhoduje, pro něj se narodí.

V roce 2020 jste otevřela Divadlo Lucie Bílé v prostoru dřívějšího divadla Ta Fantastika. Bylo to splnění Vašeho snu?
Divadlo mám v krvi, ale po tom, aby nějaké neslo mé jméno, jsem nikdy netoužila. Přišlo to samo s touto dobou plnou změn. V Ta Fantastice jsem od roku 1997, hrála jsem v ní všechny zásadní hry a muzikály a před 18 lety jsem se stala z poloviny i její majitelkou. Je to můj domov, a i když jsem teď deset let hrála na velké scéně Hudebního divadla Karlín, s mým divadlem to byla přátelská, koproducentská spolupráce. Asi by to tak bylo i nadále, ale COVID-19 nám vyhnal ze země všechny turisty, a tak zůstala Ta Fantastika bez diváků... Měla jsem jedinou šanci - vrátit se zpět a naše milované divadlo otevřít českému publiku. Občas mi někdo řekne, že mám smůlu, že ho otevírám v době, kdy se všechna divadla zavřela, ale ono je to naopak... Korona mi divadlo nevzala, ale dala. Nikdy bych si nemohla dovolit na rok zavřít a celé to od základu zrekonstruovat. Teď máme vše nové - od archivu, šaten, maskérny, toalet, kanceláří až po jeviště. Pořídila jsem nová světla, odposlechy, tahy, mikroporty a postavila novou kabinu pro zvukaře a osvětlovače. Využila jsem pauzy a zachránila domov, o který bychom bez těchto kroků přišli. Teď jsem připravena, mám skvělý realizační tým, herce, kteří u nás touží hrát, skvělý repertoár od muzikálu přes koncerty až po divadelní hry, ale především chuť a sílu to hned po uvolnění lidem nabídnout. Jsem přesvědčena, že budou diváci naše divadlo milovat, jako ho miluji já.

„Jeviště je mým domovem... Je to místo, kde se neztrácím, kde vím, co mám dělat, a kde jsem se mnohdy cítila bezpečněji než v životě.“

Které okamžiky divadelního života si nejvíce užíváte? První čtení nového scénáře? Proměnu v novou postavu
v kostymérně a maskérně? Potlesk publika? Nebo něco úplně jiného?
Mám ráda rituály před představeními. Vždy chodím alespoň dvě hodiny před, mám svůj stolek, u kterého sedím už třicet let, a stejné pocity jako tenkrát. Těšení, příjemná nervozita, napětí, po kterém přichází odměna při děkovačce. Chystat se do divadla je jako se chystat na rande, a tak trochu na rande naslepo, kdy nevíte, kdo přijde. Vezmete si to nej oblečení, dáte si záležet na make-upu a vláskách a v duchu si představujete, co vás asi čeká. Pak jdete na jeviště a nejen vy, ale i ti naproti jsou trochu nekoncentrovaní. Vám se můžou ještě chvíli třást ruce a v sále šustí sáčky od bonbonů a vidíte i osvícené tváře lidí od displejů jejich telefonů, ale pak se stane zázrak. Začnete spolu dýchat, najednou neexistuje nic víc než vy, vaše postava, váš příběh, myšlenky nejsou roztěkané, ale společné a vy i vaši diváci jste jedno tělo, spolu se smějete, spolu pláčete... A to je ten okamžik, pro který jsem se narodila. Je to láska, je to milovaná droga.

Dalo by se říct, že divadlo je vaším druhým domovem? 
Jeviště je mým domovem. Je to místo, kde se neztrácím, kde vím, co mám dělat, a kde jsem se mnohdy cítila bezpečněji než v životě. Neměla jsem vždy všechno tak rozchechtané, jak to vypadá, a kolikrát jsem se i ztratila a nevěděla jsem kudy... Na jevišti jsem ale vždy věděla, tam jsou neměnná pravidla, jistoty, tam vše přestane bolet, tam dávají věci smysl. Divadlo je můj život.

„Měla jsem vždy štěstí, že jsem si role vybírala já a ne ony mě. Nikdy jsem nehrála nic, co bych necítila. Netoužím po hlavních rolích, ale po těch, které umím prožít.“

Na prknech, co znamenají svět, jste ztvárnila mnoho nezapomenutelných muzikálových rolí. Účinkovala jste například v muzikálech Drákula, Johanka z Arku, Addams Family nebo Sestra v akci. Která role se vám nejlépe hrála (nejlépe vám seděla)?
Nikdy jsem nehrála nic, co bych necítila. Měla jsem vždy štěstí, že jsem si role vybírala já a ne ony mě. A tak vybrat teď tu nej není lehké. Milovala jsem je všechny, Eponine v Bídnících, Johanku z Arku, Němcovou, Carmen. Ale Sestra v akci je mi teď srdci asi nejblíž. Nejen proto, že je to současná hra, kterou mám na repertoáru, ale protože mi dovoluje se smát. Smích je teď pro každého důležitý, tak už abychom mohli hrát. Přinášet lidem radost, je to nejvíc.

V divadle spolupracuje mnoho lidí různých profesí. Je tam režisér, scénograf, rekvizitář, choreograf, maskérka… Stává se někdy, že se Vám úplně nelíbí, co vymysleli? (Třeba kostým, taneční kroky…). Dokážete svým kolegů sdělovat kritiku?
Se mnou se moc manipulovat nedá, mám tvrdou hlavu a jasnou představu o tom, co chci a co ne. Příkladem
toho byl muzikál AIDA. Vedení Karlína pro mě koupilo licenci na tento muzikál s přesvědčením, že je to pro mě ideální role, ale já se už od prvního přečtení scénáře bavila u jiné. Hlavní postava mě nedojímala, nebylo tam pro mě co objevovat, nebylo co hrát. Zato ta druhá princezna Amneris měla příběh – od rozverné, rozmazlené a zhýčkané přes vyděšenou a ztracenou až po pevnou, odhodlanou ženu. Pamatuji si moment, kdy na první zkoušce scény, která mne rozbrečela už doma u scénáře, jsem nemohla vydat hlásku a hluboké emoce by se daly krájet ve vzduchu. Musela jsem poprosit o pauzu. Bylo to tak silné, že jsem to potřebovala vstřebat. Netoužím po hlavních rolích, ale po těch, které umím prožít.

„Současnost je jako němý film. Jen stres, špatné zprávy, nejistota, strach, obavy. Všichni jsou v napětí, a to se nedá dlouho vydržet.“

Když cestujete po světě, navštěvujete také světové divadelní scény? Koupíte si třeba lístek na operu v La Scala nebo na muzikál na Broadway? Které divadlo Vás nejvíce uchvátilo svou atmosférou?
Zcela upřímně musím říct, že nejkrásnější divadla a nejlepší diváci jsou ti naši. Venku se lidé naučili při muzikálu i večeřet. Zažila jsem úžasné představení, kde jsem měla chuť se prát. Naši diváci jsou uctiví, chodí krásně oblečení a jsou vnímaví a citliví. Jsem šťastná, že mohu hrát právě jim.

Pandemie ukázala, že otevřené supermarkety lidem nestačí. Vznikl velký hlad po kultuře. Čím je kultura pro Vás osobně? Jak obohacuje Váš život?
Každý král měl svého šaška. Lidé se chtějí bavit, chtějí se smát, společně prožívat emoce. Současnost je jako němý film. Jen stres, špatné zprávy, nejistota, strach, obavy, žádný ventil - to se nedá dlouho vydržet. Snažím se svým lidem dělat radost alespoň na sociálních sítích a v duchu se modlím, ať už je to za námi. Ne protože by mi chyběla moje práce, ale protože vím, že lidé potřebují obejmout. Nikde na světě se nezpívá, nehraje, nejsou kina, zábavy, koncerty, divadla, všichni jsou v napětí, a to se nedá dlouho vydržet. Já se nebojím o sebe, mám hlavu a ruce a už dávno práci i mimo umění, ale já se bojím o naše lidi. Až zase vyjde slunce, udělám všechno, co je v mých silách, abych je ve svém kulturním domě a divadle potěšila.

„Já se nebojím o sebe, mám hlavu a ruce a už dávno práci i mimo umění, ale já se bojím o naše lidi.“

Máte nějaké doporučení, jak si udržet psychickou pohodu navzdory tomu, co se v současném světě děje? 
Líbí se mi rada jednoho pana psychologa: Dejte si mediální detox a hrajte doma s rodinou Člověče nezlob se. Jen proboha nikoho nevyhazujte před domečkem.

Na co se mohou těšit návštěvníci Divadla Lucie Bílé, až odezní pandemie a vrátíme se k normálnímu životu? Jaký repertoár připravujete?

Ráda bych diváky pozvala na pořad Lucie na Bílo s úžasnými hosty a velkými osobnostmi, který každých 14 dní budeme z divadla vysílat. Ten první bude s legendou Jiřinou Bohdalovou. Hned poté začínám zkoušet nový muzikál s premiérou naplánovanou na září. Stejně tak chystáme premiéru pana Petra Nárožného, krásné hry s fantastickou herečkou Simonou Stašovou, mé sváteční recitály, ale to až později. Teď jsem se pustila do stavby naší letní scény, kam bych ráda diváky postupně pozvala na divadla, koncerty i kina. To by bylo, abychom se alespoň pod širým nebem nemohli vídat.

Připravila Ivana Molnárová, foto: Patrik Černoch