Psychologie a architektura patří k sobě
Psychologické studie dnes podávají důkazy o tom, jaká urbanistická prostředí lidé považují za příjemná nebo za podnětná. Spousta architektů tyto poznatky přesto ignoruje a snaží se svým stavbám vtisknout svůj individuální styl bez ohledu na společenský kontext. Poznatky současné psychologie by přitom mohly změnit způsob, jak jsou města navrhována.
„Formujeme naše budovy a poté naše budovy formují nás.“ Autor tohoto výroku nepochází z řad architektů. V roce 1943 se takto vyjádřil samotný Winston Churchill, když přemýšlel o přestavbě sněmovny. A nepochybně by ho potěšilo, že mu současní psychologové dávají za pravdu. Přesto se psychologové a architekti potkávají spíše na akademické půdě, než v praxi.
Architektonická katastrofa v St. Louis 
Příkladem architektonické katastrofy bylo kupříkladu sídliště Pruitt-Igoe, které bylo v padesátých letech postaveno ve městě St. Louis v USA. Autorem projektu byl americký architekt Minoru Yamasaki, který projektoval i Světové obchodní centrum v New Yorku (Dvojčata). Sídliště Pruitt-Igoe bylo prezentováno jako luxusní bydlení pro chudé. Brzy po obsazení bytů se sídliště proslavilo vysokou kriminalitou.
Vraždy byly na denním pořádku a do výškových budov se bály vejít i profesionální policejní hlídky. V sedmdesátých letech tak bylo všech 33 budov „slavnostně“ zbouráno. Samotný architekt k tomu dodal: „Nedokázal jsem pochopit, jak mohou být lidé tak destruktivní.“ Podle kritiků projektu otevřená prostranství mezi bloky výškových budov nepodporovala pocit komunity. Britská výtvarnice Tinie Tempah prohlásila, že celá čtvrť jako by byla „navržena tak, abyste neuspěli“.
Sociální stres ve velkoměstech
Hlavním spouštěčem sociálního stresu jsou pocity izolace uprostřed velkých metropolí. Ačkoli je ve městech vysoká koncentrace lidí, není snadné dostat se ke smysluplným sociálním interakcím, které jsou podmínkou duševního zdraví. Žít mezi miliony cizinců je pro člověka velmi nepřirozený stav. Je však možné stavět města tak, aby architektura podporovala spojení mezi lidmi a aby se lidé cítili součástí svého okolí?
Podle průzkumů patří mezi nejoblíbenějších města k životu Auckland na Novém Zélandu, Vancouver v Kanadě nebo Curych ve Švýcarsku. Je pravděpodobné, že k tomu přispívá i snaha měst, aby měli všichni obyvatelé výhled na hory, řeky nebo oceán. Pohled na les a vodní plochy regeneruje a pozitivně působí na duševní zdraví. Přístup k zeleni je tedy klíčový, pokud má být obyvatelům ve městech dobře.
Poznatky neuroarchitektury
Neuroarchitektura odhaluje, proč náš mozek reaguje na různá místa a prostory tak, jak reaguje. Proč se v některé budově cítíme jako ve vězení? Může za to dlouhá úzká chodba? Nebo příliš nízký strop? Nebo absence oken? Nebo skutečnost, že nevidíme na východ? Vzhledem k tomu, že lidé tráví i 90 procent svého času uvnitř budov, stávají se pro nás „zdravé“ domovy a „zdravá“ pracoviště prioritou číslo jedna. Protože naše osobnosti jsou rozdílné, i naše vnímání architektury je subjektivní. Pokud jste například introvert, nejspíš se nebudete cítit dobře ve velkém otevřeném prostoru. Jako lidské bytosti nepotřebujeme neurovědu, aby změřila, jak reagujeme na různé typy prostor. Většinou stačí, když budeme naslouchat vlastním emocím.
Autor: Ivana Molnárová, Zdroj foto: zpravy.aktualne.cz / airfrance.cz / moma.org / dailysabah.com
