Jan Aulík: Dobrý rok

Je začátek roku 2023 – jak byste zhodnotil rok 2022, jaký zajímavý projekt vám přinesl a co vás čeká v roce letošním? Na čem pracujete v současné době?

V roce 2022 víceméně skončila nepříjemná atmosféra spojená s covidem, definitivně jsme dokončili realizaci Centra Bořislavka a začali jsme plně pracovat na třech dalších projektech dokončujících další etapu lokality Brumlovka. Připravujeme dokončení bloku u Libeňského mostu.

Dobře se stabilizoval přátelský tým v ateliéru, zlepšilo se mi zdraví. A konečně je oficiální název michelské lokality, dříve označované jako BB centrum, opět Brumlovka. Byl to dobrý rok.

Jak vlastně začala vaše spolupráce s Radimem Passerem a Brumlovkou, tehdy ještě s BB centrem?

V roce 1993 byl vybrán náš návrh v urbanistické soutěži organizované Prahou 4. Radim Passer jakožto vlastník části pozemků v Michli nás potom oslovil pro spolupráci na podrobnějším masterplanu – a poté i pro návrh první budovy, „Céčka“, pro pilotního nájemce Hewlet Packard.

Popravdě, nebyl zpočátku z výsledku soutěže nijak zvlášť nadšený, protože jsme měli ze sedmi návrhů nejmenší kapacitu podlažní plochy v území a žádné výškové stavby. Ale nějak se s tím smířil a myslím, že také vycítil, že doba a to místo nebyly tehdy zralé na nějaké opravdu velké nebo vysoké budovy londýnského střihu.

Když si vezmeme s jakým zpožděním oproti Brumlovce začal rozvoj na Pankrácké pláni, která měla vzhledem k MHD a zejména metru daleko lepší předpoklady rozvoje, byla to od něho tehdy opravdu velká odvaha – to místo i já. Na jeho pozemcích byl veliký prašný brownfield pod magistrálou, kolem dokola periferie. Tomu, že získá do takového území naprosto bez občanské infrastruktury nějakou globální společnost a celkově ho dokáže pozvednout, věřil tehdy málokdo.

A já jsem tehdy s většími budovami žádné zkušenosti neměl, moderní architekturu jsem znal jen z architektonických magazínů a z několika, na dnešní dobu dost asketických výletů za architekturou na Západ, které pořádal v našem projektovém ústavu Oleg Haman a Aleš Poděbrad. Ale to nadšení ze svobody a odhodlání všechno dohnat bylo v atmosféře první poloviny devadesátých let ve společnosti všeobecně obrovské, cítil jsem jsem se toho součástí.

Naprosto jsem ale tehdy netušil, že by se mohlo zrealizovat do roku 2023 těch administrativních budov v areálu Brumlovky jenom od naší kanceláře osm – a s nimi také Dům sportu s 25m bazénem a další veřejnou vybaveností, komunitní centrum se školkou, školu a dva parky s velkým dětským hřištěm.

Pracoval jste i s Karlem Komárkem na Bořislavce. Jak se vám s takovými byznysmeny pracuje? Co je na tom nejobtížnější?

To by bylo hodně nadnesené a ode mě dost familiární, kdybych říkal že jsem pracoval s takovou přední osobností českého byznysu. Byl jsem rád za možnost se nad projektem s panem Komárkem třikrát do roka setkat a všechny nás jeho zájem o udržení estetických a užitných kvalit i podporu lokality povzbuzoval.

Tu plynulou mravenčí práci a spoustu komplikací v mnoholetém procesu si ale odpracoval jeho tým, především ředitel developmentu Petr Pujman.

Podílíte se i na menších projektech či interiérech – co z toho vás víc baví?

Při úplném soustředění je jedno, jestli je to malý nebo velký projekt. Důležité je jenom dobré zadání a určitý prostor pro vlastní vyjádření.

Něco jiného jsou ale interiéry jako samostatná kategorie, které jsem se až do svých 55 let nijak zvlášť nevěnoval. Interiéry mne dřív zajímaly jen jako vnitřní prostorová uspořádání ve vztahu k vnější formě, instalace dalších přidaných vrstev mi nepřišly tak důležité. To platilo až do Bořislavky; na náš architektonický koncept byla po určité době naší práce na projektu vypsána soutěž na interiéry dvou hlavních budov.

Padly na mne velké obavy, abychom neztratili jejich vnitřní strukturu a z celého našeho konceptu nezbyl jen urbanismus a vnější obal. Interiéry totiž bývají ve věci autorského rozhraní dost neurčitý pojem.

Vrhli jsme se tedy znovu do soutěže a uspěli jsme spolu s Olgoj Chorchoj. Aby nám ta práce byla bližší, tak jsme na to zpočátku nahlíželi víc scénograficky než designérsky. Interiérům Bořislavky jsem se nakonec s přestávkami věnoval téměř sedm let a při spolupráci s výtvarníky a designéry pochopil i smysl rozsáhlejších instalací.

Pracujete společně již patnáct let s Jakubem Fišerem. Jak jste se potkali a čím vás zaujal? Co vám přináší tato spolupráce v rámci společné architektonické kanceláře AFARCH?

Jakub ke mně přišel ještě jako student a dost brzy se pro mě stal nepostradatelným spolupracovníkem. Má svoje vlastní, velmi bohaté vnímání forem, obrovskou poctivost v práci a k tomu všemu schopnost zvládat komplikované technické a legislativní situace. Opravdovými kamarády jsme se ale stali až po letech.

V oboru působíte téměř čtyři dekády. Jak se architektura za tu dobu posunula? A kam podle vás současná architektura směřuje?

To je otázka spíš na teoretiky a historiky architektury, já jsem jenom praktikující architekt, a to ještě dost ponořený do vlastní práce. Mám ale dojem, že spíš než že by někam směřovala, tak se pohybuje mezi designovou bezbřehostí velkých asijských měst a jedním ze silných současných evropských trendů – snahou po neviditelnosti. Obojí má samozřejmě svoje příčiny, ale ta propast mezi obojím je opravdu veliká a pořád se rozevírá.

Jste rodilý Pražák – líbí se vám z pohledu architekta česká metropole? Chybí Praze moderní architektura?

Praha se snad nikomu nemůže nelíbit, je to překrásné město. Dobrá moderní architektura jí samozřejmě chybí, ostatně tak jako většině dalších měst ve světě. Z celkové stavební produkce je podle mého názoru dobré moderní architektury (až na pár výjimek, hlavně ve Švýcarsku) jenom malý zlomek.

Které architekty vy sám oceňujete?

Celou řadu, tady nejde říct je jedno jméno. Když bych ale opravdu musel jmenovat, tak dlouhodobě, už od mládí do současnosti mi dělaly radost práce od Richarda Rogerse a Renza Piana. Nebáli se ani velkých komerčních budov, ale neztratili se v nich – a dokázali z nich vytvořit velmi dobrou architekturu podporující důvěru v civilizační rozvoj.

Autor textu: Estate.cz, Zdroj foto Michal Tomeš / archiv AFARCH