V ateliéru Jana Saudka

Vybavuji si vaši slavnou sérii fotografií s oknem do světlíku. Bylo to vaše první bydlení? 
Tehdy jsem měl manželku, která byla nepolíbená panna, já jsem ji podváděl a ona mě úplně správně hodila přes palubu, protože jako manžel jsem naprosto selhal. Teď jsem ve čtvrtém manželství a mohu říct, že jsem potkal nejlepší ženskou mýho života. Já jsem si to sice už myslel o jiných holkách předtím, kterých bylo pár… Ale máme se bavit o bydlení. Mě překvapila reakce dnešní dopolední návštěvy. To byla dáma a dva pánové z Moravy a oni se tady cítili dobře. A víte proč? Protože jsem je nezouval, protože všechno je tak trochu špinavý, cítili se tady uvolněně.

Vaše fotografie svým aranžmá připomínají spíše historii, minulost. Jaký je váš vztah k novým věcem, třeba k technologiím?
Asi před třemi lety jsem dostal úplně moderní dotykový telefon a samozřejmě jsem psal holkám blbosti. Takže jsem se vrátil ke starobylému tlačítkovému telefonu. Ale byl bych blázen, kdybych odmítal moderní dobu. Já jsem kdysi holkám jako dárky kupoval auťáky, jako Elvis Presley. On kupoval cadillacy a já fiátky… Před dvěma lety mi dáma koupila sportovní auto, stojí to v garáži a já se neodvažuji jezdit, protože
bych mohl udělat nějaký dopravní přestupek. Můj synáček, kterému je teď čtrnáct, jednou to auto bude mít, poněvadž sporťáky nestárnou.

Věříte, že staré věci v sobě mají energii?
Já jsem vyučenej fotograf a jedno jsem se naučil. Dělat fotky, který jsou nadčasový. Když jsem byl dítě, listoval jsem ve fotoalbech a tam byly ženský s vycpanýma ramenama. No ale ona byla padesátá léta a móda už byla úplně jiná. A já jsem si řekl, že pokud budu někdy fotografovat, tak budu dělat fotografie, které jsou mimo čas. A skutečně. Mám fotky starý šedesát let, který tady visí na zdi, a není poznat, kdy jsou dělaný.

V čem koresponduje interiér vašeho domova s vaší osobností? Napadá mě bohémství...
Nejsem žádnej bohém. Já jsem zkrátka měl štěstí, že jsem přežil skoro všecky. Pan Gott byl o sedm let mladší než já. A já jsem tady furt a vyrábím. Dneska jsem dělal čtyři nebo pět hodin. Mám malý děti a všechny důvody k tomu, abych byl šťasten. Jsou dva přístupy k životu. Jeden je, že život je krátkej a mizernej, a druhej je, že život je dlouhej a sladkej. A já se skálopevně držím toho, že život je sladkej. Víte, proč maluju? Protože bývalá milenka mi vzala negativy. To je to nejhorší, co se může fotografovi stát. Všichni očekávali, že skončím sebevraždou. Moje žena ne, to je severočeška, to jsou nejtvrdší holky na světě. Začal jsem tedy malovat a ty obrazy se překvapivě dobře prodávají.

Která vaše vlastnost vám nejvíce pomohla k vašemu úspěchu? 
Já jsem normální chlap. Můj bratr byl to, čemu se říkalo vůlař. Člověk, který má nezlomnou vůli. My jsme jezdili závodně na kánoi. Já jsem v té kánoi na nějaké delší trati třeba začal plakat, ale on pádloval dál. Já jsem měl štěstí - Lady Luck. A snad se mě to štěstí bude ještě chvíli držet. To by bylo skvělý, protože chci udělat ještě několik mazanic, případně mám před sebou ještě jeden cíl - udělat velkou knihu pornografií. Obrovskou.

Aby mohl umělec tvořit, musí být inspirován, nebo se musí dostat do správného rozpoložení...
Ale vůbec ne. Já vám řeknu pravdu. Já teď dělám pro peníze. Ty fotky, které jsou šedesát let starý, jsou dobrý, protože jsem je nedělal pro peníze. Byl jsem zaměstnaný ve fabrice, měl jsem pravidelnej plat a ty fotky jsem dělal, poněvadž jsem musel. Vůbec jsem nečekal, že za ně ty miliony dostanu.

Kde všude nacházíte inspiraci? Inspirují vás asi především ženy...
Ženská je zázrak. Samozřejmě dovede strašlivě ublížit. Dovede vás okrást. Několik ženských mě okradlo. Já jsem na to přišel, až když mi to řekla jedna čechoameričanka: „Žena je krásná. To je žrádlo, co?“
A to jsem potřeboval slyšet. V poslední době víc a víc začínám chápat náturu úplně nejzákladnějších věcí.

Pořádáte u sebe doma večírky pro přátele, nebo jste rád sám a vyhledáváte soukromí?
Nezvu nikoho, ale skoro každý den někdo přichází. Jak říkal psychiatr Pepík Nesvadba, ke vzrušení potřebuju klid.

V interiéru vašeho domova je vidět, že vizuální umění hraje ve vašem životě hlavní roli. A co hudba?
Byl takový homosexuální zpěvák, jmenoval se Mike Stipe a byl z R.E.M. A když se ho ptali, koho zná z České republiky, tak jmenoval mě. A víte proč? Poněvadž je vyučenej fotograf. A ten se mi líbil, když zpíval. Hudba je úžasná věc. Abstraktní. Můj otec se narodil v devatenáctém století a jednou slyšel zpívat Elvise Presleyho. A řekl, že je to krásný. Každej starej člověk, když zanevře na život, tak proklíná moderní dobu. Proklíná mládež, poněvadž už není mladej. Je pravda, že někdy mi dělá problém poslouchat ultramoderní věci, ale říkám si, že ti lidi se to snaží dělat nějak jinak. Je jedna dobrá věc, a to je čas. Čas to prověří.

Napadá vás něco, na co jsem se vás nezeptala, ale vy byste to chtěl říct?
Má se to týkat domova…

Nemusí. 
Domov je tam, kde lidé spolu sedí u stolu. A teď si představte, že i po třech zkrachovalých manželstvích mám domov. Někdy ve zšeřelý chodbě potkám moji šestiletou dcerušku, jak tam stojí v úplný tmě. Já jsem prožil takový dětství, že bych zešílel strachy. A ona se nebojí, už žije ve svobodný zemi. Myslím, že ten závěr mýho života je impozantní. Jsem pravděpodobně zdráv, mohu pracovat, někdy vydržím deset
hodin malovat, daří se mi žít naplno. Vlastně děláte rozhovor se šťastným člověkem. To je dobrý, ne?

Autor: Ivana Molnárová, zdroj foto: archiv Jana Saudka / Ivana Molnárová